Otočil jsem klíčkem v zapalování, motor naskočil. První metry mé estonské cesty se začaly odvíjet. Nejprve však byla jakási zakázka a úvahy jak vyřešit cestu. Jak ubíhal čas a jednání se vlekla, sníh nečekal a najednou jsem stál před odjezdem, když už bylo pořádně zasněženo. Dojedu či zůstanu kdesi v příkopu…
Hraniční přechod do Polska byl ospalý, jen tu a tam blikalo světélko nějaké samoty utopené v přívalech sněhu. Silnice tradičně hrůza, polské předjíždění ve stylu tři auta vedle sebe a sněhové bariéry okolo. A bohužel taky neprůjezdné silnice. Prostě jedu a najednou cesta značená v mapě jako silnice I. třídy končí obrovským valem sněhu. Okolo stojí řidiči a nadávají. Protahovač nikde. Ten by však kvůli naštosovaným autům ani neprojel. Po hodině čekání jsem to vzdal a jel skoro 50 km zpět a zkusil jinou cestu. Okreska byla k velkému podivu prohrnutá a sjízdná bez problémů. Sníh se stále sype, jedu pořád skoro ve tmě. V noční chumelenici na mne vykoukla světla hotelu a první noc trávím pár kilometrů od hranic s Litvou. Ráno u snídaně ochotný polský kamioňák sděluje, že silnice v Litvě a Lotyšku jsou jako zrcadlo. Kamiony v příkopech a fronty aut. Říkám si, tak to bude dobrodružství. Přejíždím do Litvy. Monumenty na hranicích z doby naštěstí již minulé, zbytečné stavby a závory. Najednou silnice jakoby měla mýdlový povlak. Auto si jede skoro kam chce, rychlost prudce padá dolů. Takhle nedojedu ani za týden. Ale po pár kilometrech se silnice, zázračně mění. Po ledu ani památky a jen občasné sněhové závěje. Rychlost se usadila kolem šedesátky. Nic moc, ale jede to. Sníh zavál chaloupky kolem cesty a jak pozoruji okolí silnice, nacházím zajímavou shodu. Tři, čtyři stavení, asi stodola, stáj a dům pro lidi, okolo sad stromů, zejména ovocných, to celé zatočené do kruhu a pak tři až pět kilometrů nic. Jen pole. Žádná větší vesnice na dohled. Když si tady chtěl s někým sedlák „pokecat“ musel jít dost daleko. Hospoda žádná… Šílenci za volanty náklaďáků mne předjíždějí. S několika jsem se posléze potkal. Já jsem zůstal naštěstí na silnici. Ale tyhle havárky tady asi nic neznamenají. Silné lano, chvilka úsilí a jede se dál. A najednou rozloučení s Litvou. Vítá mne Lotyšsko. Moc jsem se těšil při plánování cesty, na silnici vedoucí kolem krásného Rigského zálivu. Nádherné pohledy na moře a slaná vůně. Sníh vykouzlil fantastické scenérie a sluníčko malovalo na vločkách kouzelné pohledy. Jednu noc jsem strávil přímo u zálivu v překrásném hotýlku - Hotel Brize. Ráno jsem se prošel u moře ( tedy byla kosa) no a pak nahoru na Estonsko. Nějak se divím, že se tady brzy stmívá. Koukám na kilometry a těším se, že teď už jedu po estonské půdě. Ale sníh se znovu rozpadal tak, až nebylo skoro vidět na cestu. Myslím si, že pokud se naše „skvělá“ vláda pořád jezdí do světa dívat jak se co dělá, v itineráři jí chybí Estonsko. Proč? No, u nás napadne pár centimetrů sněhu a je kalamita. Televize Nova téměř přímým přenosem informuje o zápasu hrdinných silničářů s centimetrem sněhu na Václaváku, řidiči nadávají, tuny soli se sypou. Tady, v Estonsku, se nesolí. A když, tak jen někde a malinko. Nejdříve jsem si zvykal na techniku téhle jízdy a stále víc a víc se mi jelo lépe. Provoz na zdejší silnici byl opravdu malý. Když se v protisměru ukázalo auto, ukázněně jsme vjeli do svého pruhu, prohrnuli koly téměř dvacet centimetrů nového sněhu a zase byl tak na tři, čtyři kilometry klid. Čekal mne ještě trajekt z lázeňského městečka Haapsalu na ostrov Hiiumaa do přístavu Rohukula.
Trajekt v přístavišti. Krásná nová loď s restaurací a kavárnou. A dobře tady vaří. Boršč byl vynikající.
Říkal jsem si, času dost, stačím předposlední trajekt. Ale jak cesta pomalu ubíhala, čas začal být stále víc a víc kritický. Nakonec se začal rozplývat i poslední odjezd. Když jsem dorazil na seřadiště k lodi, měl jsem zpoždění víc než půl hodiny. Nějak mi nehrály časy na informačních tabulích a teprve tady jsem zjistil, že je o hodinu více. Vůbec jsem to posunutí času nezaregistroval, ale už bylo jasné, proč byla taková tma. Zajel jsem zpátky do městečka Haapsalu a hledal nějaký hotel. Měl jsem štěstí, hotýlek s poetickým názvem Paeva villa byl moc příjemný. Ráno jsem našel tak zapadané autíčko, že jej vyhrabat, dalo dost práce. Musel jsem však uznat, že tenhle sníh se líbí i mě. Já, který nemám rád zimu a sníh, jsem se tady s tou bílou záplavou skoro mazlil. Trajekt mi tentokrát neujel a za chvíli jsme ujížděli po zamrzlém moři. Užil jsem si příjemné kolíbání na lodi a moc dobrou kávu, no a byl jsem na ostrově. Do cíle mi zbývá ještě 20 kilometrů. Mým cílem je letiště ve městě Kardla, kde mám jakési jednání a čekají mne v hotelu Padu Hotell. Hotýlek je soukromý a majitel mi prozradil, že kdysi obchodoval s rybičkami, navštívil i Prahu, ale po vzniku samostatného státu si nechal postavit hotel. Podle starých zvyklostí, ze dřeva. Nádherná stavba snoubící oku lahodící architekturu s moderními prvky.
Typická místní stavba. Převážně dřevěná, ale velmi dobře izolovaná. Tohle je hotel s poetickým názvem Padu hotell. Ceny slušné, ubytování špičkové, kuchyně výborná.
Sauna v pokoji fungovala báječně a napověděla odpověď na otázku jak tu zimu mohou ti Estonci přečkat. Bohužel, počasí bylo pořád zatažené, sice už moc nesněžilo, ale na fotky žádná sláva. Druhý den jsem měl jet na letiště. Jako naschvál, hned od rána modrá obloha a sluníčko. Bohužel celý den jsem strávil zavřený v místnosti. Těšil jsem se, že bude snad hezky i nadále. Nebylo. Další den ráno, zase zataženo. Původně jsem si chtěl udělat okruh po ostrově, ale takhle to bylo zbytečné.
Tuhle fotku jsem dělal za skutečné tmy. Škoda, že jsem se nemohl do kostelíku podívat, metrové závěje nikdo neodhrnul. Neměl jsem stativ a tak jsem opřel fotoaparát o auto. Tahle je asi z 10 fotek nejméně mázlá.
Jel jsem po okružní silnici kolem ostrova asi 30 kilometrů, ale mimo sněhových bariér u cesty nic zajímavého. Maják byl zavřený. No, v létě by zde bylo lépe, zejména když ostrov je známým rájem houbařů. A tak druhého dne ráno jsem sbalil, prohlédl si ještě místní obchodní domy a hurá na trajekt a domů.
Mohutné beranidlo trajektu si snadno poradilo s několika centimetry ledu. Pokud by však lodě nejezdily každý den, led by jistě zesílil a nevím jak se pak dostat na ostrov. No, buď sáně nebo ledoborec...
Nakonec se zastavím ještě ve městě Haapsalu. Lázeňské město vešlo ve známost v minulém století, zejména díky krásným lázním v nichž odpočívala ruská šlechta. Z mohutného gotického biskupského hradu ze 13. století zůstaly jen zbytky, které se nyní nadšenci snaží zachránit. A docela jim to jde.
Až na krutou zimu byly trosky hradu moc hezké. V létě by taková procházka byla o hodně příjemnější. A navíc ve zdejších lázních je teplé bahno. Takže námět na letní výlet a rehabilitaci.
Avšak procházka po zřícenině nebyla v mrazivém dni vůbec příjemná a tak jsem raději spěchal do teploučka v autě. Přede mnou víc než 1600 kilometrů, tak přidat plyn a jedu. Cesta zpět byla docela v pohodě, sníh naštěstí už nepadal.
Žádné komentáře:
Okomentovat