Africké vzpomínky III. Kano, Nigérie

Letadlo dosedlo na přistávací plochu a pozvolna rolovalo k připraveným schůdkům.  V davu čekajících to zašumělo. Dveře se otevřely, pozvolna jsme scházeli k připraveným autům a autobusům. Najednou odkudsi doslova přilétli afričtí tanečníci. Údery na buben, zvuk píšťal a úžasné černošské taneční kreace. Nádhera. Odměňujeme potleskem aktéry a odjíždíme. Vzduch je tady nějaký úplně jiný než třeba v Abuji.. Ptám se našeho průvodce. Jednoduchá odpověď. Zde v Kanu, sídelním městě emíra, jehož jsme dnes hosty, se totiž smí, na rozdíl od hlavního města Abuji, jezdit na motorkách. A protože zdejší motorky jsou laciné cajky vyrobené nejvíce v Číně, je městské ovzduší často velmi těžko dýchatelné.  Kouř z motorů se vznáší všude a stovky motorek lemují každičký kout. Naštěstí klimatizace v autobusu alespoň trochu zlepšuje tu téměř nedýchatelnou směs. Za chvilku již opouštíme hlavní ulice více než třímiliónového města.  A než dojedeme do cíle dnešní cesty, věhlasné mešity, alespoň krátce o městě samém.

 Afričtí tanečníci nás vítají na letišti








Dole: ulice města jsou obležené motorkami

Kano je hlavním městem stejnojmenného státu, leží téměř na severu a patří k největším městům Nigérie. Historické prameny kladou první zmínky o městě asi do 7. stolení a zmiňují kopec Dala Hill jako první zdejší pozemek obce spadající do veliké říše Hausa. Tato říše leží u bran Sahary a najdeme na jejím teritoriu různé kultury. Například  hliněnou zeď, která je zapsaná na listině UNESCO i další historické skvosty jako jsou města Zaria a Katsina v nichž můžeme obdivovat tradiční hliněnou architekturu. Za zmínku stojí i to, že bývalý nigerijský prezident  Umaru Yar'Adua pocházel právě z Katsiny.

Zvuky afrických trubek, píšťal a bubnů se nesly daleko... 

Sotva jsme vystoupili z autobusu, dostihl nás hlahol stovek trub. Slavnost u emíra totiž byla jakousi tradiční lidovou veselicí, představením několika desítek kmenových skupin, žijících na území státu. Každá z nich se liší svým oblečením a ozdobou nejen válečníků, ale i koní.  A k tomu ohlušující hudba, neskutečné víření bubnů a trubači na dlouhé africké trubky posílají  decibely k našim nebohým uším. Úžasné defilé stovek lidí a koní předvádějících válečnické nájezdy, jedinečné kmenové zvyky a obyčeje. Nemohli jsme odtrhnout oči od jedné nádherně oblečené skupiny, aby vzápětí naši pozornost nezaujala druhá, ještě barevnější.  Ne, tenhle neskutečně krásný mumraj nejde ani popsat. Okolo tribuny stojí místní diváci. I pro ně je dnešní kmenová přehlídka uchvacující. Pozoroval jsem dvě krásné malé dívčiny. V očích se jim objevoval strach, když válečníci z historických pušek stříleli salvy na oslavu svých vystoupení i úžas nad krásou toho co jezdci na koních dokázali předvést. Ta barevnost úborů a masek jezdců i koní jakoby přímo hladila na duši.

  

Pušky v rukou nigerijských bojovníků sice nestřílejí, ale rány dělají pořádné. 

Na tribuně to celé hemžení pozoroval  i  člověk, téměř celý zahalený do bílé řízy zakončené podivným úvazkem na hlavě, autorita tohoto státu,  Jeho veličenstvo  Emír z Kano  Alhaj Ado Bayer. Měl jsem to štěstí, že jsem byl i na přijetí u samého emíra. Nádherná výzdoba, pro nás nezvyklé vůně i obřady činí takovéto setkání neobyčejné.

Nahoře: slavností přijetí u Emíra

Napravo: Jeho Veličenstvo Emír z Kano

Pro úplnost je nutno dodat, že v Nigérii, jako v multikulturní zemi, žije více než 250 etnických skupin lišících se jak tradicemi a historií, tak i náboženstvím a jazyky. Hlavní 4 etnika jsou Hausové, Jorubové, Igbové a Fulbové. Ve velkých městech pak žijí i komunity Afrikánců, Britů, Američanů, Číňanů, Indů, Japonců, Libanonců a jiných, převážně evropských národů. Hlavními náboženstvími jsou Islám a Křesťanství. Poměr je dle odhadu asi 50% islám a 40% katolíci. Ale našli bychom i jiné údaje. Pravdou je fakt, že sever země inklinuje k Islámu a jih ke křesťanství. Většina populace etnika Hausa vyznává islám a etnika Jorubů  křesťanství.

A ještě malé zamyšlení. V Nigérii jsem byl vícekrát. Tato africká země mi přirostla k srdci svojí bytostnou syrovostí.  Když jsem kdysi četl knihu Ernesta Hemingwaye, Zelené pahorky africké, v duchu jsem si představoval  jak ta krajina asi vypadá a jak voní. A právě tady jsem našel krásný soulad skutečnosti s knihou. A jaké jsem potkal lidi? Nesetkal jsem se s hrubostí, namyšleností a přezíráním. Možná to bylo tím, že jsem se vždy snažil chovat jako návštěvník a ty, co tam jsou doma jsem nikdy nepoučoval co mají dělat. Jsem přesvědčen, že onen hloupý americký přístup jediného pána, toho nejchytřejšího, je špatný.  Ti lidé zde žijí stovky let a i když jsou pro nás některé věci podivné, je to jejich země, jejich zvyky a náboženství. Občas také „proskočí“ v našich novinách zpráva o nepokojích či přepadeních.  Musíme si uvědomit, že v Nigérii žije více než 130 miliónů lidí a 250 různých etnik. V naší malé zemi se nemůžeme dohodnout (koukněme se na naši vládu) a nigerijcům budeme vyčítat jejich spory?  Rozdíl je v tom, že oni jsou daleko více impulsivnější než my, ve vteřině vzplanou, aby za další vteřinu zase zkrotli jako beránci. Je to prostě jiná mentalita. Četl jsem v novinách o přepadeních cizinců. Netvrdím, že k něčemu takovému nikdy nedošlo. Ale asi bychom museli znát celý příběh. Pokud se nadutý cizinec chlubí penězi a uráží jejich víru, může se klidně stát, že se velmi brzy ocitne polonahý v prachu ulice. Projel jsem a také prošel kousek této země. Nikdy jsem neměl problém s domorodci, nikdy mne nikdo nepřepadl ani neoloupil. Je pravda, že základnou mi byl kvalitní hotel, odkud jsem se vydával na své cesty. A strašidlo nemocí? Očkování? Já osobně nevěřím na účinnost očkování. Spíše se ptám, jaké sekundární jevy takové očkování přináší. A proto jsem se nechal očkovat jen na povinnou žlutou zimnici. Na malárii se očkovat nedá. I když na ní onemocní ročně na půl miliardy lidí, není žádné účinné očkování. To jsou jen hloupé řeči zlodějských lékárníků. Řada mých známých, kteří žili v Africe malárii dostala. Nemoc jak známo infikují samičky komára Anopheles. Tento komár létá většinou krátce po setmění a také v noci. Proto je důležitá prevence a pokud se již malárií nakazíme, je nutné okamžitě použít místní antimalarika, která jsou nejúčinnější. Právě, když dopisuji tuhle vzpomínku, v televizi se objevila zpráva, že novým prezidentem státu Nigérie byl zvolen Goodluck Jonathan.  Držel jsem mu palce, protože jsem se s tímto politikem, tehdy ještě jako guvernérem státu, potkal a při naší schůzce na mne zanechal velmi dobrý dojem.

Dnešní zastavení bylo v krásném městě Kano. Příště pojedeme na safari a zastavíme se na tržišti. A jako závdavek snímek nádherného mláděte. 

Estonská mise

     Otočil jsem klíčkem v zapalování, motor naskočil. První metry mé estonské cesty se začaly odvíjet. Nejprve však byla jakási zakázka a úvahy jak vyřešit cestu. Jak ubíhal čas a jednání se vlekla, sníh nečekal a najednou jsem stál před odjezdem, když už bylo pořádně zasněženo.   Dojedu či zůstanu kdesi v příkopu…

Hraniční přechod do Polska byl ospalý, jen tu a tam blikalo světélko nějaké samoty utopené v přívalech sněhu.  Silnice tradičně hrůza, polské předjíždění ve stylu tři auta vedle sebe a sněhové bariéry  okolo.  A bohužel taky neprůjezdné silnice. Prostě jedu a najednou cesta značená v mapě jako silnice I. třídy končí obrovským valem sněhu. Okolo stojí řidiči a nadávají. Protahovač nikde. Ten by však  kvůli  naštosovaným  autům  ani  neprojel.  Po hodině čekání jsem to vzdal a jel skoro 50 km zpět a zkusil jinou cestu. Okreska  byla  k velkému podivu  prohrnutá a  sjízdná bez problémů. Sníh se stále sype,  jedu pořád skoro ve  tmě.  V noční chumelenici na mne  vykoukla světla  hotelu  a první  noc trávím  pár kilometrů od hranic s Litvou. Ráno u snídaně  ochotný polský kamioňák  sděluje, že silnice v Litvě a Lotyšku jsou jako zrcadlo. Kamiony v příkopech a fronty aut.  Říkám si, tak to bude dobrodružství.  Přejíždím do  Litvy.  Monumenty  na hranicích z doby naštěstí již minulé, zbytečné stavby a závory.  Najednou silnice jakoby měla mýdlový povlak. Auto si jede skoro kam chce, rychlost prudce padá dolů.  Takhle nedojedu ani za týden.  Ale po pár kilometrech se silnice,  zázračně  mění.  Po ledu ani památky a jen občasné sněhové závěje. Rychlost se  usadila kolem  šedesátky. Nic moc, ale jede to. Sníh zavál chaloupky kolem cesty a jak pozoruji okolí silnice, nacházím zajímavou shodu.  Tři, čtyři stavení,  asi stodola, stáj a dům pro lidi, okolo sad stromů, zejména ovocných, to celé zatočené do kruhu a pak tři až pět kilometrů nic. Jen pole. Žádná větší vesnice na dohled.  Když si tady chtěl s někým sedlák „pokecat“  musel jít dost daleko.  Hospoda žádná…  Šílenci za volanty náklaďáků mne předjíždějí.  S několika jsem se posléze potkal. Já jsem zůstal naštěstí na silnici. Ale tyhle havárky tady asi nic neznamenají. Silné lano, chvilka úsilí a jede se dál. A  najednou  rozloučení s Litvou. Vítá mne Lotyšsko. Moc jsem se těšil při plánování cesty, na silnici vedoucí kolem krásného Rigského zálivu. Nádherné pohledy na moře a slaná vůně. Sníh vykouzlil fantastické scenérie a sluníčko malovalo na vločkách kouzelné pohledy. Jednu noc jsem strávil přímo u zálivu v překrásném hotýlku - Hotel Brize. Ráno jsem se prošel u moře ( tedy byla kosa) no a pak nahoru na Estonsko.  Nějak se divím, že se tady brzy stmívá. Koukám na kilometry a těším se, že teď už jedu po estonské půdě.  Ale sníh se znovu rozpadal tak, až nebylo skoro vidět na cestu.  Myslím si, že pokud se naše „skvělá“ vláda pořád jezdí do světa dívat jak se co dělá,  v itineráři jí chybí Estonsko. Proč?  No, u nás napadne  pár centimetrů sněhu a je kalamita.  Televize Nova  téměř  přímým přenosem informuje o zápasu hrdinných silničářů s centimetrem sněhu na Václaváku, řidiči nadávají, tuny soli se sypou.  Tady, v Estonsku, se nesolí.  A když, tak jen někde a malinko. Nejdříve jsem si zvykal na techniku téhle jízdy a stále víc  a víc se mi jelo lépe.  Provoz na zdejší silnici byl opravdu malý. Když se v protisměru ukázalo auto, ukázněně jsme vjeli do svého pruhu, prohrnuli  koly téměř dvacet centimetrů nového sněhu a zase byl tak na tři,  čtyři kilometry klid. Čekal mne ještě trajekt z lázeňského městečka Haapsalu  na ostrov  Hiiumaa do přístavu Rohukula.  

Trajekt v přístavišti. Krásná nová loď s restaurací a kavárnou. A dobře tady vaří. Boršč byl vynikající.

     Říkal jsem si, času dost, stačím předposlední trajekt. Ale jak cesta pomalu ubíhala, čas začal být stále víc a víc kritický.  Nakonec  se začal rozplývat i poslední odjezd.  Když jsem dorazil  na seřadiště k lodi, měl jsem zpoždění víc než půl hodiny. Nějak mi nehrály časy na informačních tabulích a teprve tady jsem zjistil, že je o hodinu více. Vůbec  jsem to posunutí času nezaregistroval, ale už bylo jasné,  proč byla taková tma.  Zajel jsem zpátky do městečka Haapsalu a hledal nějaký hotel.  Měl jsem štěstí, hotýlek s poetickým názvem Paeva villa byl moc příjemný.  Ráno jsem našel tak zapadané autíčko, že  jej vyhrabat, dalo dost práce.  Musel jsem však uznat, že tenhle sníh se líbí  i mě. Já, který nemám rád  zimu a sníh,  jsem se tady s tou bílou  záplavou skoro mazlil. Trajekt mi tentokrát neujel a za chvíli jsme  ujížděli po zamrzlém moři.  Užil jsem si příjemné kolíbání na lodi a moc dobrou kávu, no a byl jsem na ostrově.  Do cíle mi zbývá ještě 20 kilometrů. Mým cílem je letiště ve městě Kardla, kde mám jakési jednání a čekají mne v hotelu Padu Hotell.  Hotýlek  je soukromý a majitel mi prozradil, že kdysi obchodoval s rybičkami, navštívil i Prahu, ale po vzniku samostatného státu si nechal postavit hotel. Podle starých zvyklostí, ze dřeva. Nádherná stavba snoubící oku lahodící architekturu s moderními prvky.

Typická místní stavba. Převážně dřevěná, ale velmi dobře izolovaná. Tohle je hotel s poetickým názvem Padu hotell. Ceny slušné, ubytování špičkové, kuchyně výborná. 

     Sauna v  pokoji fungovala báječně a napověděla odpověď na otázku jak tu zimu mohou ti Estonci přečkat.  Bohužel, počasí bylo pořád zatažené, sice už moc nesněžilo, ale na fotky žádná sláva. Druhý den jsem měl jet na letiště.  Jako naschvál, hned od rána modrá obloha a sluníčko. Bohužel celý den jsem strávil zavřený v místnosti. Těšil jsem se, že bude snad hezky i nadále. Nebylo. Další den ráno, zase zataženo. Původně jsem si chtěl udělat okruh po ostrově, ale takhle to bylo zbytečné.

Tuhle fotku jsem dělal za skutečné tmy. Škoda, že jsem se nemohl do kostelíku podívat, metrové závěje nikdo neodhrnul. Neměl jsem stativ a tak jsem opřel fotoaparát o auto. Tahle je asi z 10 fotek nejméně mázlá. 

     Jel jsem po okružní silnici kolem ostrova asi 30 kilometrů,  ale mimo sněhových bariér u cesty nic zajímavého. Maják byl zavřený. No, v létě by zde bylo lépe, zejména když ostrov je známým rájem houbařů.  A tak druhého dne ráno jsem sbalil, prohlédl si ještě místní obchodní domy a hurá na trajekt a domů. 

Mohutné beranidlo trajektu si snadno poradilo s několika centimetry ledu. Pokud by však lodě nejezdily každý den, led by jistě zesílil a nevím jak se pak dostat na ostrov. No, buď sáně nebo ledoborec...

 

     Nakonec se zastavím ještě ve městě Haapsalu.  Lázeňské město  vešlo ve známost v minulém století, zejména díky krásným lázním v nichž odpočívala ruská šlechta.  Z  mohutného gotického biskupského hradu ze  13. století  zůstaly jen zbytky, které se nyní nadšenci snaží zachránit. A docela jim to jde.

Až na krutou zimu byly trosky hradu moc hezké. V létě by taková procházka byla o hodně příjemnější. A navíc ve zdejších lázních je teplé bahno. Takže námět na letní výlet a rehabilitaci.

      Avšak procházka po zřícenině nebyla v mrazivém dni vůbec příjemná a tak jsem raději spěchal do teploučka v autě. Přede mnou víc než 1600 kilometrů, tak přidat plyn a jedu. Cesta zpět  byla docela v pohodě, sníh naštěstí už nepadal.

Tohle je typický náladový snímek. Taky jsem jej použil na moje PF. Je z cesty domů a protože se již kvapem blížily Vánoce koupil jsem v místním marketu pár drobností svým drahým.  Tak, Estonsko, zase někdy nashle. Bylo tady moc prima. Jo, a v létě tady rostou houby, plné koše... 

Africké vzpomínky II.

       Dnes bych se chtěl zastavit v Las Vegas Jižní Afriky, na místě zvaném Sun City. Ovšem před tím je nutno se podívat jak „šla“ historie. Tak tedy Jižní Afrika „letem světem“.

       Prvním mezníkem při osídlování Jižní Afriky bylo založení obchodní společnosti v malebné zátoce skryté Stolovou horou v dubnu 1652. Stál za tím Holanďan Jan van Riebeeck. Nová společnost zajišťovala lodím plujícím dlouhou cestu z Evropy do Asie, dnešními slovy řečeno servis. Zejména potraviny a nutné opravy. Osadníci pěstovali zeleninu, maso nakupovali od domorodců a osada vzkvétala. Obchod se zdárně rozvíjel a proto byly postaveny doky pro opravu lodí, nastala čilá výměna zboží s africkými kmeny. Rozkvět však znamenal i problémy. Byly přivezeni, jako pracovní síla, otroci z Indonésie a následovali osadníci z celé Evropy. S nimi i veliká skupina francouzských hugenotů, kteří prchali před domácí persekucí. Příliv lidí znamenal zabírání další a další půdy domorodým kmenům a začaly první konflikty a války. Proudy osadníků stále více pronikaly na sever a východ, hledajíc nové pastviny pro svůj dobytek. Jakási koloniální správa území vzešlá z bývalé holandské obchodní společnosti byla více než zkorumpovaná a v podstatě zkrachovala. Proto v roce 1795 přistály u mysu anglické lodě a Britové převzali správu území. Búrové, potomci prvních holandských osadníků, byly stále víc a víc zatlačování do vnitrozemí. Založili zde nové státní celky a úspěšně se podíleli na likvidaci původních obyvatel. V roce 1833 zrušila Británie otroctví a zakázala obchodování s otroky, ti pak hromadně prchali z farem búrů. Avšak teprve druhá búrská válka vedla k britskému vítězství a k vytvoření Jihoafrické únie (rok 1910). Industrializace země a zejména objevy nalezišť zlata a diamantů vedly k významnému rozvoji státu. Po roce 1948 vítězí Národní strana spojená však s režimem apartheidu. Slovo samotné je původem z afrikánštiny a značí odloučení či oddělení. V praxi tato politika znamenala zákaz vstupu černošských obyvatel do kin, restaurací, škol či nemocnic , oddělování prostor na bělošské a pro barevné obyvatele. Byly zřizovány tzv. bantustany, což byly jakési samosprávné černošské rezervace. Proti této politice bojoval Africký národní kongres a nejznámějším představitelem odporu byl Nelson Mandela, kterého z doživotního vězení propustil, nový prezident Frederik de Klerk ( to bylo v roce 1989). Nutno však poznamenat, že teprve nástupem Nelsona Mandely, jako prezidenta v roce 1994 jihoafrický apartheid definitivně skončil.

       Tolik několika větami o historii Jihoafrické republiky. Nechalo by se vyprávět daleko víc, ale my nyní už míříme do místa hazardu, do místa, které je kontraverzní od svého počátku, místa, které přesto přitahuje tisíce turistů z celého světa – Sun City.

Impozantní vstupní brána do Sun City

Afričtí sloni hlídají vstup do hlavní  haly 

Úchvatná výzdoba prostor dokonale spojuje africké tradiční artefakty s novými prvky

Skvělá obsluha, africké speciality i jídla evropské kuchyně. Vše připraveno pro hosty.

Někde uprostřed africké savany postavil podnikatel Sol Kerzner zcela unikátní zábavní komplex. Leží asi dvě hodinky pohodlné jízdy z Johannesburgu. Rozsáhlé středisko bylo postavené v oblasti Bophuthatswana velmi blízko dvou velkých sídelních komplexů Johannesburgu a Pretorie. Je to místo odpočinku, centrum pro podnikatele i státníky, ale také svět dětských vodních radovánek i ústřední bod hazardních her, striptýzových tanečnic a nočního života vůbec. Stojí tu luxusní hotely, nádherně upravené venkovní vodní zahrady, vynikající golfová hřiště, neobvyklé hazardní herny, kasina a můžeme tady shlédnout i exkluzivní zábavné show.
Když jsme přijížděli nejprve na nás, jakoby nesměle, vykoukly špičky jakýchsi věžiček. Říkal jsem si, co to je, tady v Africe, snad zámek či jakási podivná smíšenina architektonických stylů? Nic nebyla pravda. Tohle se fakt nedá nikam zařadit a s ničím porovnat. Je to naprostý kýč a zároveň je to krásné a originální.
Vstupní hala nás vítá nejen prostorem, který si nezadá s monumentálním chrámem, ale také ryze africkými artefakty . Povinná fotografie do alba u nádherných sloních klů ( jsou pravé, zkoušel jsem, zda nejsou ze sádry, ale nebyly). Naši hostitelé nás zvou na oběd. Ten se skládá ze směsi evropské a africké chuti. Každého tak napůl. Jakési evropské chlupaté knedlíky a krásně propečený steak z antilopy. Na jídlo tady má každý dost času a také tabule se skládá z řady chodů. Naštěstí máme jakýsi jídelní itinerář a tak můžeme „kontrolovat“ copak nám to přistálo na stole. Mne nejvíce zajímalo muzeum africké historie, které na poměrně malém prostoru dokázalo za pomoci projekcí i faktických exponátů vtáhnout do africké minulosti. Nabit dojmy jsem pak spěchal smýt pot do soustavy velkolepých vodních hrátek. Chybka se vloudila, když jsem zjistil, že plavky zůstaly dobře uklizeny na hotelu. Nedá mi to však, abych se jen krátce zastavil u téhle příhody. A musím se přesunout spoustu kilometrů z Afriky. Když jsem poprvé přiletěl do Indie a ubytoval se v hotelích Taj, sotva jsem opustil svůj pokoj, byď jen na chviličku, našel jsem po návratu všechny použité ručníky vyměněné a přikrývku na posteli krásně srovnanou. Říkal jsem si, to mne snad sledují či co? To mají kameru i na pokoji? Ne, jen jsem vyšel ze dveří, jakási indická regulovčice na hotelovém patře vyslala do mého pokoje službu. Marně jsem ji prosil, že v mém pokoji není nutno stlát postel a měnit ručníky desetkrát za den. No, a tady v Africe tento zvyk asi pochytili také. Proto mé schnoucí plavky hotelová služba vzala z koupelny, aby je přemáchli (nevím proč) a následně mi je vrátili do skříně. Tak jsem bohatší o jedny apartní plavečky koupené v Sun City, samozřejmě za apartní cenu. 

Jedno z antických koupališť.

Věžičky hotelu a kasina  v pozadí pláže a svlékací vlna (vlevo) 

Voda byla jakýsi africký normál. Teplá jako kafe. Mě se na vodním skotačení nejvíc líbila skoro metrová umělá vlna, která přicházela asi v pětiminutových intervalech a mimo krásného svezení na svém zpěněném hřbetu byla jakýmsi předělem, který odděloval čas her a čas hledání. Většina afričanek je totiž dost korpulentních. I když tohle slovo je někdy takové až trochu nepěkné. Lidově řečeno, jsou to prostě hezké baby a mají všechno co mají mít. Ba dokonce v některých afrických zemích je to i jakýsi kult. Hubená baba totiž znamená, že její muž je jednoduše řečeno lempl. Ta objemnější je výrazem bohatství a postavení, signálem toho, že chlap je úspěšný asi nejen jako muž, ale hlavně po finanční stránce. No a k té docela příjemné korpulentnosti patří i příslušně velká prsa. Možná si dovedete docela barvitě představit, co taková metrová masa vody udělá s tím malým kouskem látky opásaným kolem hrudníku těch afričanek. Většina z nich, samozřejmě k pobavení přihlížejících chlapů, současně s odcházející vlnou lovila z vody své propriety. Pozorujíc to hemžení dospěl jsem však k závěru, že dámám ten tělocvik vůbec nevadí a vůbec se nebrání tomu, aby jim další vlna tuhle zajímavou a někdy docela zbytečnou pomůcku zase sundala.
A ještě o jednu zajímavost se musím podělit. Nemám strach z výšek, ba dokonce moc rád lezu na vysoké stožáry rozhleden nebo vysílačů, ale musím se přiznat, že místní vodní skluzavku jsem nesjel. Představte si žlábek dlouhý asi 100 metrů asi jako dlouhá dětská vanička, sice pořád napájený vodou, ale dostat se do něj musíte po více než desetimetrovém pádu volným prostorem. Prostě přišel jsem nahoru na odpaliště a podíval se tam někam dolů a sešel po svých zase zpět mezi svlékající vlnu a v klidu pozoroval jak zejména děti beze strachu létají v téhle úžasné skluzavce. Raději jsem kývnutím přivolal číšníka s pohárem krásně vychlazeného vína.

Africké vzpomínky

Stolová hora, Cape Point či Lví hlava - názvy krásné a mystické. Jako kluci jsme četli verneovky, snili o pirátech a udatných námořnících a najednou stojíte na Stolové hoře, díváte se někam dolů na tu krásu zálivu, na tříštící se mořské vlny a někde v duchu jste u těch nádherných příběhů. Avšak před tím než jsem vyjel na Stolovou horu byla spousta hodin v letadle, pak pozorování přehledového radaru na letišti a mou první zastávkou je hlavní město Jihoafrické republiky, jedno ze čtyř největších měst státu - Pretoria. Když jsem vyšel z letadla, dýchla na mne ta podivná africká vůně květin a ještě něčeho tajemného co voní jen a jen v Africe. Snad je to kůže domorodců, snad podivný vítr... Hezké uvítání hned na letišti a hurá do hotelu, trochu se rozmočit v teplé vodě a hlavně spát. V letadle to jde také, ale ani při dlouhých cestách a ani v business třídě to není ono. Hotel Sheraton mi otevřel přívětivou náruč a já padl do morfeova náručí... Ráno mne budí nejen služba, už je snídaně, ale také sluníčko. Před okny se otevírá impozantní panorama Union Buildings, které je dodnes sídlem prezidenta , které postavil v letech 1909 až 1913 sir Herbert Baker.

Union Buildings

Stavba svojí jedinečnou architekturou symbolizuje smír mezi bělochy a afrikánci, mezi angličtinou a afrikánštinou. A to jsou také dva oficiální jazyky jimiž se, mimo místního jazyka sepedi, v JAR domluvíte. Před odletem jsem si říkal, zda zbude chvíle vyjet do přírody, na safari, ale nabitý pracovní program nakonec dovolil jen malý výlet do nefalšované africké divočiny a večeři v restauraci v buši. No, alespoň sem budu muset zase zajet a v klidu. Ono je tady opravdu nač se dívat. A tím víc si plánuji cestu další a to do světoznámého Krugerova národního parku. Je pojmenován po farmáři Paulu Krugerovi, který vedl búrské sedláky ve vítězné první anglo-búrské válce a který se později stal prezidentem nově vzniklé Jihoafrické republiky. Na ploše větší než 20 tisíc km2 můžete potkat tisíce zvířat a samozřejmě pozorovat i pověstnou africkou pětku. Tu představují bůvol, slon, lev, leopard a nosorožec.